Duše poutníka

Stovky odborných článků, desítky zasvěcených publikací - tak vypadá literární dílo kardinála Tomáše Špidlíka. Teprve nyní se ale otec Špidlík rozhodl mluvit také o svém osobním životě. V knize rozhovorů Duše poutníka mu byl partnerem v diskusi zástupce šéfredaktora Katolického týdeníku Jan Paulas. Kniha nás provádí Špidlíkovým životem od dětství v Boskovicích, přes studia v Holandsku, léta v Římě až po jeho jmenování kardinálem. Chybět nemůže pochopitelně ani ohlédnutí za inspirativním teologickým dílem otce kardinála, zaměřeným zejména na východní křesťanství.

Tomáš Špidlík

Jan Paulas

Zastavme se u vašich exercicií ve Vatikánu. Jaký to byl pocit udělovat je přímo papeži? A v jaké atmosféře probíhaly?

Často se mne ptají, neměl-li jsem strach kázat Svatému otci a kardinálům. Nejsem velký hrdina ve vystupování, ale v tomto případě skutečně nevidím důvod, proč bych se měl bát. Odpovídám tedy ironicky: “Kazatel musí mít strach, aby lidé neodpadli od víry, když něco poplete. A zde tento strach úplně odpadl.” Od dob papeže Jana XXIII. dávají exercicie ve Vatikánu biskupové. Já se k tomu připletl tak trochu ze známosti a jako u všeho ve svém životě “náhodou”.
Po vnější stránce bývá atmosféra vatikánských exercicií velmi klidná a pro kněžské prostředí zcela normální. Udělují se na začátku postu, probíhají celých pět dní se čtyřmi přednáškami a meditacemi denně. Jednotlivá témata jsem přibarvil pohledy, které odpovídají tomu, co Svatý otec nazývá “dýchat oběma stranami plic”. Brzy nato vyšly tyto mé přednášky i tiskem. Dovolil jsem si snad jedinou neslýchanou novost, která na těchto exerciciích nikdy nebývala a kterou se nedovedu odnaučit: vplést mezi vážné úvahy tu a tam i nějaký vtip. Vždyť sladké pokušení zdřímnout si je společné pro všechny starší lidi bez ohledu na důstojnost jejich úřadů, a pak sám Svatý otec, jak ho znám, má zdravý smysl pro humor.
Dříve byly v katolických ústavech exercicie povinné a někteří na ně nevzpomínají v nejlepším. Může se vůbec člověk zabývat svým nitrem na povel? Nestává se pak takový řád drilem?
Je potřeba rozlišovat. Řád může například seminaristům nařídit, aby poslouchali přednášky exercičního kazatele. Neuškodí jim to. Jak se přitom modlí každý z nich, to už je jiná otázka. Nikdo není stejný jako ten druhý. Zde se pak musí aplikovat “ekumenismus” v nejširším slova smyslu. 

časopis Generace napsal(a)

Osobnost Tomáše Špidlíka zůstala mnohým lidem u nás neznámá až do loňského podzimu, kdy byl jmenován kardinálem a zprávu o tom přinesla naše média. Většinu života totiž prožil v zahraničí a navíc se zabývá tématikou, která je vzhledem k prožitým létům totality některým z nás poměrně nesympatická - Ruskem, zejména pak jeho spiritualitou. Tomáš Špidlík, rodák z Boskovic, vstoupil v roce 1939 na Velehradě k jezuitům, tam také prožil válku a rok po jejím skončení odešel studovat do Holandska. V roce 1949 byl vysvěcen na kněze a pak přesídlil na studia do Itálie. Ta se stala jeho domovem.

Autor mnoha knih a spolupracovník Radia Vatikán v knižním rozhovoru s novinářem Janem Paulasem ve vší skromnosti otevřeně hovoří o svém zajímavém životě. Mnozí čtenáři teprve nad tímto rozhovorem pochopí, proč se se jménem Tomáše Špidlíka ještě nesetkali - o skromných lidech většinou slyšíme jen málo.