Bratr Dominik

Okcitánie, kraj pod francouzskými Pyrenejemi, země rytířů a trubadúrů. V roce 1213 je už čtyři roky dějištěm jednoho z nejdramatičtějších a nejdelších válečných konfliktů středověku na evropské půdě – křížové výpravy proti albigenským. Zatímco pan Bertrand z Boncὸr bojuje a je raněn v rozhodující bitvě u Muretu, vede jeho syn Jan v Paříži veselý studentský život. Mladý šlechtic se musí rychle vrátit domů a bránit rodný hrad, tím zoufaleji, že útok přichází ze strany, ze které by to nejméně čekal. V boji proti členům katarské sekty, kteří pronikají do jeho vlastní rodiny, mu však meče nepomohou. Platí v něm hloubka poznání a udatnost ducha. Takovými kvalitami vyniká jediný rytíř – bratr Dominik, budoucí zakladatel řádu, který dodnes nese jeho jméno.

Oldřich Selucký

Oldřich Selucký (nar. 1955) vystudoval v Praze Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, v Rakousku a ve Francii studoval klasické jazyky, filozofii a teologii. V letech 1990–1993 přednášel na Pedagogické fakultě UK filozofii a etiku. Napsal scénáře k televizním a rozhlasovým dokumentům a k několika dětským animovaným filmům. V Karmelitánském nakladatelství mu vyšla kniha pro děti Pavel, dobrodruh víry (2004), za kterou získal Cenu amerických vydavatelů křesťanské literatury. Do doby cyrilometodějské mise jsou zasazeny dobrodružné příběhy Strážce ohně (KNA 2012) a Vojmírova cesta (KNA 2013), obrácení svatého Františka zachytil románem Vzpoura v Assisi (KNA 2014). Kniha Bitva na řece Pádu (Portál 2015) získala nominaci na prestižní ocenění za literaturu pro mládež Zlatá stuha.

Dvě střely za hodinu, od časného rána do večera. Kameny vážící tolik, co dospělý muž. Tři černé díry zejí ve střeše hradního paláce. Jedna nad komnatou, v níž ještě ráno ležel Bertrand z Boncòr. „Přenést otce do mrazivého sklepení?“ lomila Janova matka rukama. „Vždyť má horečku!“ – „Přikryjeme ho všemi kožešinami, které najdeme!“ Jan zůstal neoblomný. Kdyby to neudělal, otec by už nežil. Po dopadu vrhají střely kolem sebe tříšť kamenných úlomků ostrých jako nůž a letících rychlostí šípu. Několik mužů střežících hradby už má na tváři krvavé šrámy. Žádný zatím naštěstí nebyl zraněn vážně. Teď nespouštějí zrak z vrcholu Velkého Rohu, sledují let každé střely, aby jí pokud možno včas šli z cesty.

Starý Gaudéric měl pravdu. Muž, řídící střelbu, se rychle zastřílel – a nepálí bezhlavě. Občas se ještě stane, že některý balvan zasáhne vnitřek hradu. Většina však dopadá jako cílené, opakované údery gigantickým kladivem do hradního opevnění – právě tam, kde si při prvním nezdařeném náporu prošli hradní obléhatelé krvavou lázní. Poselství je jasné: chyba se nebude opakovat.

Jan to ví. A také ví, že neexistují hradby, jež by vydržely takový útok. Na světě není zeď, která by se nakonec nezhroutila, skála, která by nepukla.

Je jen otázkou času, kdy se hradby otevřou nepřátelům, žíznícím po pomstě.

Nepřátelům? Teď jsou nejnebezpečnějšími nepřáteli muži na vrcholu Velkého Rohu.

Ti, kteří nosí kameny.

Ti, kteří při střelbě ovládají manipulační lana.

Ti, kteří šlapou po obvodu „klece pro veverku“. Krok. Krok. Krok.

A za nimi za všemi jeden. Ten, který stál na počátku. Ten, který pohlédl vzhůru a překlenul údolí dráhou střely – obloukem, spojujícím vrchol Velkého Rohu s hradem Boncòr. Ten, v jehož mysli se zrodil gigantický stroj, schopný takového výkonu. Ten, který tento stroj vynesl na vrchol Velkého Rohu silou myšlenky: „Co není možné udělat naráz, dá se provést po částech.“

Jan upírá zrak na černý trn ostře čnící z krvavého jezera nebe. Tam někde stojí, kryt zástěnou z pevných dubových trámů.

Konstruktér.

Nepřítel.

Stojí a dává povely.

Úzkým hrdlem přesýpacích hodin propadávají zrnka písku.

Muži v kleci šlapou. Obrovské břímě stoupá.

Pomalu.

Nezadržitelně.