Meditace o Panně Marii

Meditace o Panně Marii

Joachim Meisner

Popis kniha , vazba: brožovaná , více

Naše cena 149
ks + -

Skladem (expedujeme do 1 pracovního dne)

Kniha inspirovaná autorovými promluvami je rozdělena do tří oddílů: Mariánské svátky a formy mariánské pobožnosti, Mariánská poutní místa a Obrazy Marie. Hlavní myšlenkou, která všechny meditace spojuje, je hledání zdravého naplnění mariánské úcty a jejího významu pro duchovní život jednotlivců i celé církve

Podrobné informace - Meditace o Panně Marii

Autor: Joachim Meisner
Nakladatel: Karmelitánské nakladatelství
Rok vydání:2001
Popis zboží: kniha , vazba: brožovaná , počet stran: 159 , hmotnost: 0,145 kg , tloušťka: 0 cm
Objednací číslo:10696
EAN:9788071925842
ISBN:80-7192-584-5
Edice: Malý duchovní život
Témata: spiritualita 
Klíčová slova: Maria poutě

Joachim Meisner

Kardinál Joachim Meisner se narodil v roce 1933 ve Vratislavi. Ve druhé světové válce padl jeho otec. V roce 1945 byla celá rodina vyhnána ze Slezska. Přesídlili do Körneru v Durynsku – kraje, který byl velice silně protestantský. Vystudoval filozofii a teologii. V roce 1962 přijal kněžské svěcení v Erfurtu. V roce 1975 byl vysvěcen na biskupa a stal se světícím biskupem v Erfurtu. Tajně, v době komunismu, světil kněze z Československa. V roce 1983 byl jmenován kardinálem, v roce 1988 arcibiskupem v Kolíně nad Rýnem. Kardinál Meisner je předsedou biskupské konference. Podkomise X pro vztahy NBK se střední a východní Evropou a nadace Renovabis, která byla založena, aby finančně pomáhala církvím v postkomunistických zemích. V roce 1998 mu byl propůjčen Řád bílého lva III. třídy České republiky.
Letos na jaře vydalo Karmelitánské nakladatelství knihu kardinála Joachima Meisnera „Dívat se srdcem“. Meisnera zpovídal německý novinář Stefan Rehder a dotkli se spolu mnohých závažných témat současn+AC269é církve a života lidí i osobních věcí pana kardinála. Na pozvání Karmelitánského nakladatelství přijel kardinál Meisner do Prahy na prezentaci českého překladu své knihy. Hodinu předtím jsme měli možnost s panem kardinálem mluvit.
Vyrůstal jste v kraji, kde se místo „já se z toho zblázním“ říkalo „z toho by se jeden stal katolíkem“. Myslím, že na základě této zkušenosti máte konkrétní představu, co může katolická církev nabídnout protestantským církvím a naopak.
Vždycky jsem měl radost, že jsem vyrůstal v církvi, která je po celém světě, takže vlastně můžu říct, že jsem všude doma. Prvních deset let jsem strávil v Breclau, kde byla třetina katolíků. Vždycky mě fascinovalo, jak je katolická liturgie krásná.
Čím vás osobně obohatil protestantismus?
Když jsme museli utéct, tak jsme neměli vlastní kostel. Každé dva týdny za námi chodil katolický kněz a my jsme měli svoje mše v protestantském kostele. Když jsem poprvé přišel do protestantského kostela, tak jsem vlastně vůbec nechápal, kde je vpředu a kde vzadu. Žádné předměty, žádný kříž. Úplně prázdný prostor. Ale naši evangeličtí bratři nám rádi otevřeli dveře a skutečně nás přijali jako lidi, jako křesťany a nám se podařilo velice rychle se integrovat. Také oni velice často chodili k nám na naše bohoslužby, na naše mariánské modlitby. Evangelický farář nám dokonce dovolil postavit o Vánocích Betlém. Vždycky musíme mít na paměti, že víra – náboženství – patří k identitě člověka. Po vystěhování jsme hodně ztratili. A víra nám pomohla v cizině znovu nalézt vlast.
Ale zpátky k vaší otázce. My jsme tenkrát neznali slovo ekumena, ale ekumenicky jsme žili. Popisuji to ve své knize. Už jako dítě jsem poznal, že jsou křesťané, kteří mají svého biskupa a papeže. A že jsou druzí, kteří ho nemají. Vždycky jsem je litoval, ale oni to nepociťovali jako nedostatek.
Ve své knize hovoříte i o tom, že se církev změní. Máte představu, jaké oblasti budou procházet touto změnou a co naopak je takovou osou křesťanství, která zůstává neměnná?
Jedna věc, na kterou jako křesťané musíme neustále myslet, je ta, aby slovo a čin byly naprosto identickou záležitostí. Já mohu otevřít pusu do té míry, do jaké jsem schopen otevřít svou ruku. To je záležitost, které se nikdy nesmíme vzdát. A to proto, že Bůh se v Kristu stal člověkem, stal se slovem a stal se činem. Proto musí být křesťan člověkem slova a člověkem činu. Toho se křesťan nemůže nikdy vzdát, protože by ztratil svou identitu, ztratil by své srdce. Další věc, které se nemůžeme vzdát, je pravda evangelia. Ta se musí stále držet.
Další záležitostí je sdílet život ve svátostech a cvičit se v lásce. Dalo by se to shrnout tak, že církev musí kázat pravdu, sdílet život a vykonávat lásku.
Dostávám se do spousty sborů a církví po celém světě a ten stavební základ církve je stejný. Ty samé bohoslužby, to samé evangelium a ta samá hierarchie. Ale existuje na druhou stranu spousta kultur, ve kterých ty sbory žijí. Před rokem jsem byl v Indii. Tam je například tanec legitimním prostředkem uctívání Boha. Kdyby se tancovalo u nás, tak by to lidé vnímali jako divadlo. Tanec u nás není prvkem bohoslužby. Je vždycky dobré podívat se do jiných krajů, jak tam žijí v církvi. Pak je vidět, jaká je strukturální jednota a kulturní mnohost.
Často mluvíte o rodinách, které mají hodně dětí. Co konkrétně dělá církev v Německu pro velké rodiny?
Mám tři bratry a ti dohromady mají deset dětí, a těch deset dětí má 58 dětí. Dvakrát za rok se setkáváme. Rodina je fundament, ale rodina biskupa není svatá rodina. Rozvádí se a znovu se žení. Důležité je, že spolu zůstáváme v rozhovoru, že se spolu modlíme.
Jinak se v Německu snažíme spolupracovat s odbory. Například v tom, aby na každé dítě byly jakési příspěvky. Nicméně to materiální zajištění je jedna část, ale další věc je, že s každým dalším dítětem jsou matky vázány doma a nemohou budovat svou kariéru. Je velice podstatné, aby se ženám, poté co děti odrostou, vytvořilo prostředí, aby byly přijaty znovu do zaměstnání. A tady je velký prostor pro vytvoření takových podmínek, aby další manželské páry měly více dětí bez obav.
V církvi existuje nové hnutí – neokatechumenát. Ti lidé žijí velice radikálně křesťansky, ve velikých rodinách. Šéf hasičů v Kolíně je členem takového společenství, má dvanáct dětí a matka té rodiny vypadá jako její starší dcera. Zeptal jsem se jich: „V kolik hodin je u vás večeře? Já někdy přijdu, aniž bych se dopředu ohlásil. Rád bych viděl, jak to technicky řešíte.“ Byl jsem tam tedy na návštěvě a skutečně na mě hluboce zapůsobilo, když jsem zjistil, kolik pořádku a kolik pravidel mají, aby ten provoz zajistili a výsledkem je, že se rodiče mohou věnovat aktivitám, jež přesahují rodinu. Po jídle jsme se modlili večerní modlitbu. Nejdřív začal otec se svou modlitbou, pak matka a pak děti, pokud chtěly. Vždycky, když dítě rozprostřelo ruce, tak to znamenalo – „chci se modlit“. Nejstarší dcera měla krátce před maturitou a modlila se: „Bože, pomoz mi, abych měla lepší vztah ke své matce.“ V tu chvíli jsem si říkal, tak tady vidím normální rodinu. Pak se menší Benedikt modlil: „Bože, odpusť mi, já jsem se styděl přiznat, kolik mám sourozenců.“
Ta rodina vlastně žije spolu v solidaritě víry. Také jsem se jich zeptal když třeba jdete v neděli na procházku, taková velká tlupa, nemáte někdy pocit, že si o vás lidé řeknou – aha, to jsou asociálové? A oni mi řekli, tak možná před deseti lety, ale dneska už se to obrátilo. Například děti chtějí zmrzlinu – 14 zmrzlin. Velice často se stane, že když si objednáme těch 14 zmrzlin, tak nám prodavač řekne: „Už to za vás někdo zaplatil.“ Je potřeba vnímat, že úcta k velikým rodinám roste.
K tomu bych rád ještě řekl, že rodina je bezkonkurenční demonstrací trojjedinosti.
Ráda bych se ještě u rodin s dětmi zdržela. V Čechách mají velké rodiny velice často problémy s tím, že děti vyrušují. Velice často je farníci někdy dokonce i kněží usměrňují. Je to problém i v Německu?
Je třeba se k tomu postavit tak, že máme spoustu pastorálních a liturgických modelů, jak tyto problémy řešit. Například se mše zúčastňují jenom rodiče a pro děti je prostor vedle kostela, kde je bohoslužba slova pro ně. Ty dvě skupiny jsou synchronizované. Když přijde chléb a víno, děti se zúčastní již s dospělými. A jsou i jiné modely.
Také bychom nemuseli být tak přecitlivělí, vezměte si například země, jako je Itálie, Španělsko, tam ty děti skutečně pobíhají, matky kojí a není to žádný problém. To je také věc kultury.
Na závěr bych se ráda zeptala na to, co je vaší největší radostí a co bolestí?
Mou největší bolestí je, když se nějaký kněz vzdá své kněžské dráhy a začne se věnovat něčemu, co není na Boží cestě.
Největší radostí pro mne je, když mohu někomu předat takovou radost z Boha, jako ji znám já. Stává se mi občas, že cítím ve svém srdci takovou radost z Boha, že vůbec nevím, co s tou radostí počít. A pak vidím někoho, kdo je skutečně smutný, protože krouží jenom kolem sebe. Když mohu nakazit člověka svou radostí z Boha, tak mám i já skutečnou radost. Bedřiška Kotmelová@Markéta05.02.